| historie | seznam absolventů | počty absolventů | vyučující | zahraniční kontakty | opravy pro veřejnost |

Historie učiliště

Brzy po roce 1948 začal být v Čechách i na Slovensku citelný nedostatek mladých hodinářů. Hodináři živnostníci byli sdružováni do hodinářských družstev, která se zabývala opravami hodin a hodinek pro veřejnost. Hodinářská družstva neměla pro výuku učňů prostředky ani podmínky. Tlak veřejnosti na hodinářské opravny však sílil. Proto orgány svazu výrobních družstev rozhodly o založení učiliště. Při výběru vhodných měst byla zvolena Polná. Existovalo zde výrobní družstvo Elchron (v prostorách bývalé soukromé továrny na elektrické hodiny a mechanické stopky), jehož náplní byla výroba hodin a některého hodinářského nářadí. Elchron měl také v jihlavském kraji početnou síť hodinářských provozoven, které mohly zásobovat učně hodinářskou produktivní prací. Také poloha Polné blízko středu Československa byla vhodná. Družstvo Elchron nabídlo jako budovu školy bývalou továrničku na dřevěné metry, kde po rekonstrukci měl být také internát.



Výuka byla zahájena 15. září 1954 po několika týdnech usilovné práce na technické dokumentaci, základní rekonstrukci budov, zajišťování nářadí pro dílny, vybavení učeben atd. Zatím byly zřízeny dvě učebny teorie, tři dílny, kuchyně, jídelna, byt pro školníka… Do školy nastoupili učni druhého a třetího ročníku, kteří se pro potřeby výrobních družstev do té doby učili při hodinářském výrobním závodě v Novém Městě nad Metují. O rok později byl nový první ročník l početný, protože své učně do Polné vyslala družstva z celého Československa - z Prahy, Děčína, Liberce, Chrudimi, Prostějova, Českých Budějovic, Klatov a Bratislavy. V dalších letech pak přicházeli učňové i z družstev z Ostravy, Žiliny, Hradce Králové, Komárna, Malé Skály, Trenčína, Rimavské Soboty, Levic, Brna… V Polné se učili později i budoucí hodináři nejen pro výrobní družstva, ale i pro podniky místního hospodářství a některé národní podniky.



Zatímco výuka se vcelku úspěšně rozbíhala a postupně byly doplňovány stavy mistrů, učitelů a dalších pracovníků učiliště, velkým problémem bylo ubytování učňů. Ti přicházeli z celé republiky a bylo nutné zajistit jim potřebné bydlení. Zpočátku bylo ubytování zcela nevyhovující. Mládež byla po malých skupinkách rozmístěna v několika domech ve městě, protože národní výbor neuvolnil původně slibovanou budovu. Teprve v roce 1957 byl vedle budovy dílen dokončen internát.



Vydáním "Učňovského zákona" v roce 1958 byla všechna takováto zařízení přiřazována k závodům. Učňovská škola
v Polné byla v roce 1960 přejmenována na odborné učiliště a přiřazena k výrobnímu družstvu Elchron. Vzhledem k tomu, že v Novém Městě nad Metují byla úspěšně spuštěna výroba prvních náramkových hodinek v Československu a také dovoz ze SSSR a "východního" Německa stoupal, kladla veřejnost na hodinářské opravny stále větší požadavky. Také rostoucí výroba hodin a budíků ve Šternberku i postupné zvyšování životní úrovně v republice vedly k tomu, že stále více hodin a hodinek nacházelo své majitele. Tím rostla i potřeba jejich oprav a následně i potřeba nových hodinářů. Hodinářská učiliště muselo výchovou nových "kádrů" pokrýt nejen nároky na zvyšování počtu hodinářů, ale nahradit
i hodináře odcházející do důchodu… Jak v Polné učňů stále přibývalo, bylo potřeba zřídit další výukové prostory. Kapacita učiliště nedostačovala a tak byly provizorně zřízeny dvě elokované učebny v náhradních prostorách na náměstí. Opět nestačila kapacita internátu. Na nový internát nebylo možno podle tehdejších předpisů získat prostředky. Vedení školy se však podařilo přesvědčit nadřízené orgány alespoň pro náhradní řešení. Začala výstavba areálu za okrajem města, který měl v letních měsících sloužit jako rekreační středisko učňovské mládeže z Československa a Bulharska a mimo letní sezónu jako internát.



Přes všechny nevýhody tohoto řešení bylo velkým přínosem pro školu, když se do nových prostor tohoto ubytovacího zařízení "U Březiny" mohli v roce 1966 přestěhovat všichni chlapci školy. Dívky zůstaly v původním internátě
a v uvolněných prostorách ještě mohly být zřízeny učebny. Od původního záměru, využívat nové objekty k rekreaci se upustilo, protože docházelo k nadměrnému poškozování zařízení vlivem nepřetržitého provozu, problémy měli i správní zaměstnanci s čerpáním dovolené atd. V roce 1967 převzal OU v Polné Ústřední svaz výrobních družstev v Praze, který se v roce 1968 přejmenoval na Česká svaz výrobních družstev. Tento orgán dával do školy značné prostředky, a tak byly dílny a učebny stále lépe vybavovány. V těchto letech navštěvovaly učiliště největší počty hodinářských učňů v celé jeho historii. Počátkem sedmdesátých let byla hlavní budova rozšířena o přístavbu, v níž byly zřízeny kanceláře, garáž a další pokoje internátu.



V návaznosti na to se začalo se stavbou tělocvičny a sauny (slouží od roku 1977) pro potřebu školy i internátu.



Hned poté probíhala rekonstrukce budovy dílen, kuchyně a jídelny. Jejich kapacita a úroveň, daná úpravou původních prostor v padesátých letech, již nepostačovala. Bylo potřeba zrekonstruovat i kotelnu, inženýrské sítě, upravit nádvoří atd.



Moderní dílny, kuchyně a jídelna byly otevřeny ve školním roce 1979/1980. Učiliště tak získalo tvář, kterou má prakticky dodnes.



V souladu s "novou koncepcí výchovně vzdělávací soustavy" bylo odborné učiliště v roce 1978 přeměněno na SOU - střední odborné učiliště. Zřizovatelem se stal nově vytvořený orgán Správa učilišť při Českém svazu výrobních družstev se sídlem v Liberci. Rok nato oslavilo SOU čtvrt století své existence. Od poloviny sedmdesátých let začala potřeba nových hodinářů pro výrobní družstva klesat. Stavy hodinářů byly doplněny a stačilo jen nahrazovat hodináře staré, odcházející do důchodu. Tím sotva dobudované učiliště začínalo být kapacitně předimenzované. Proto vedení školy zvažovalo možnost přiřazení druhého učebního oboru do Polné. Z technických a provozních i dalších důvodů byl zamítnut návrh na do jisté míry příbuzný obor zlatník. Volba padla na obor fotograf. Od roku 1980 byl postupně tento obor převáděn z nevyhovujících podmínek v Prostějově. (Dnes se v Polné učí více fotografů než hodinářů.) Ve snaze vytvářet větší celky bylo počátkem osmdesátých let k naší škole přiřazeno i kožešnické učiliště v Brtnici a druhé polenské učiliště pro švadleny a truhláře. Ve srovnání se začátkem učiliště, kdy mělo v prvních letech kolem čtyřiceti učňů jediného oboru hodinář a asi patnáct zaměstnanců, mělo SOU Polná v polovině osmdesátých let téměř pět set žáků a padesát zaměstnanců. Od konce osmdesátých let se změnila i struktura žáků oboru hodinář. Zatím, co do té doby jsme vychovávali budoucí hodináře jen pro opravny výrobních družstev, přicházeli k nám pak i adepti tohoto řemesla připravující se pro národní podnik Klenoty, kteří se jinak učili v zařízeních v Novém Městě nad Metují a Šternberku. Tím se opět zvedly počty hodinářských žáků
z alarmujících patnácti v ročníku na více než třicet. Po roce 1989 přestal fungovat tento dosavadní systém, kdy nám provozovatelé hodinářských opraven posílali své žáky na vyučení. S nástupem tržního systému a postupným návratem
k soukromému vlastnictví přišly revoluční změny, které se projevily u nás na škole poklesem počtů žáků. Některým rodinám byly vráceny hodinářské provozovny, o které přišly po roce 1948, bylo jich však jen málo. Jen málo z nich rodinnou tradici prodlužuje tím, že by k nám poslaly své dcery či syny do učení. Mnozí hodináři se rozhodli soukromně podnikat. Vystoupili z podniku Klenoty či z hodinářských družstev, odkoupili zařízení hodinářských provozoven… a stali se živnostníky. Pracovali "na svém" a nehleděli na pracovní dobu. Stačilo jich méně. Nehledali si mezi absolventy základní školy své budoucí zaměstnance, aby si je dali k nám vyučit tak, jak to dříve činila hodinářská družstva. Další ranou bylo odtržení Slovenska. Naše země se staly navzájem cizinou. Na Slovensku bylo založeno hodinářské učiliště
a my jsme ztratili velikou oblast, ze které k nám přicházeli žáci. Celospolečenské změny se projevily i ve struktuře učiliště a v oblasti řízení. Správa družstev byla zrušena, učiliště bylo nějaký čas řízeno Ministerstvem hospodářství, několik měsíců jsme měli status školy družstevní pod obnoveným názvem Elchron. Dnes spadáme pod Ministerstvo školství ČR.
V roce 1997 jsme byli administrativním rozhodnutím v rámci tzv. "optimalizace sítě škol" sloučeni s SOU textilním v Jihlavě a s ním tvořili SOŠ a SOU (Dnes Obchodní akademie, Střední zdravotní škola a Střední odborná škola služeb). Ředitelství bylo v Jihlavě a naše škola v Polné zůstala pouze odloučeným pracovištěm. Současně se sloučením s učilištěm v Jihlavě jsme museli ukončit výuku oborů švadlena a dámská krejčová pro prakticky nulový zájem o tyto profese. Oboru truhlář, který ještě před několika lety naplnil dvě paralelní třídy v ročníku, již nevyučujeme. Byl od nás převeden do jiného učiliště v Jihlavě.
Hodinářská škola v Polné ke 30. 6. 2005 skončila. Budovy, ve kterých sídlila, byly vlastníkem - Svazem českých a moravských výrobních družstev - prodány.

Výuka oboru hodinář je přestěhována do Jihlavy. Dílny odborného výcviku má vyhrazeny prostory ve staré romantické vile.




Naším letitým problémem je nízký zájem absolventů základních škol o studium našeho učebního oboru hodinář. Přestože o absolventy tohoto oboru je mezi podnikateli v hodinářství stálý zájem (především ve velkých městech), žáků nám přichází málo. Pro šk. rok 2004/2005 se přihlásili 4 zájemci, což je pro otevření ročníku málo. Poprvé po padesáti letech jsme nebyli schopni zahájit výuku v prvním ročníku. Ve školním roce 2004/2005 jsme měli osm žáků ve třetím ročníku, ve druhém ročníku sedm.


Naše škola se měla čím pochlubit.
Dílny byly dobře vybaveny značkovým nářadím a kvalitními přístroji (Bergeon, Elma, Witschi, Greiner i výrobky českých firem…). Udržovali jsme kontakt s některými hodinářskými značkami. Např. osobně jsme navštívili firmy ETA, IWC, OMEGA, RADO, TISSOT. ETA nám každoročně zasílala hodinky s věnováním pro nejlepšího žáka. Dostávali jsme nabídku k odkoupení jejích strojků pro potřeby výuky za nekomerční cenu. Každý rok jsme obdrželi několik strojků zdarma. Máme k dispozici "červený" ETA katalog, který je neocenitelnou pomůckou při výuce žáků. Od značek IWC v Schaffhausenu a Omega v Bienne jsme rovněž získali servisní manuály a další literaturu. Ze Schaffhausenu nám pravidelně zdarma zasílali firemní časopis v počtu 10 výtisků. Propagační a servisní informace máme i na CD ROM či
v tištěné podobě od značek Blancpain, Breguet, Breitling, Casio, Citizen, Jaeger-LeCoultre, Longines, Patek-Ph. Rado, Seiko, Zenith… Soukromě debíráme odborný zahraniční časopis Chronos, škola kupuje český Klenotník hodinář a Watch magazine. Protože pravidelně přispíváme odbornými články do časopisu Watch it a občas i HodinkyŠperky, zasílají nám jejich vydavatelé výtisky zdarma. Se žáky jsme v minulosti byli nejen ve švýcarských firmách Eta, Omega, ale i na hodinářských veletrzích v Mnichově a Basileji. Pravidelně jezdíme na exkurze do Prahy a Brna, kde navštěvujeme špičkové hodinářské servisy a prodejny. Firma Hainz nás provádí vnitřními prostorami Staroměstského orloje.



Někteří naši absolventi našli prestižní práci ve značkových servisech Breitling, Casio, Certina, Citizen, Longines, Omega, Rado, Rolex, Seiko… v Praze a Brně. Máme dokonce absolventa i v Blancpain v Německu. Naši bývalí
i současní pedagogové sepsali hodinářské učebnice, vznikla i řada dalších odborných textů vydaných vlastními silami pro vnitřní potřebu školy i k prodeji odborné veřejnosti (VIZ LITERATURA). V roce 2003 jsme získali grant Ministerstva školství mládeže
a tělovýchovy ČR a z jeho prostředků nakoupili švýcarské hodinkové strojky, výuková CD, zahraniční literaturu a pořídili nové ergonomické hodinářské stolky na dílnu pro "malou práci".




OD ŠKOLNÍHO ROKU 2016/2017 BUDEME PŘESTĚHOVÁNÍ POD HLAVIČKU STŘEDNÍ PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY, STŘEDNÍ ŠKOLY AUTOMOBILNÍ A STŘEDNÍ ŠKOLY TECHNICKÉ V JIHLAVĚ.